Neúměrné zkrácení

Podle § 1793 odst. 1 občanského zákoníku, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

Zákonem není stanovena žádná konkrétní hranicem která by představovala neúměrné zkrácení. Za výchozí se ale považuje pravidlo zákazu zkrácení přes polovic. Hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude tak hranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (45 až 55 %).

Tento institut cílí na případy, kdy např. prodávající prodá nemovitost o tržní – obvyklé hodnotě např. 1 mil. Kč, za cenu např. ve výši pouze 200 tis. Kč. Nejčastěji se takové případy stávají tam, kde na straně prodávající stojí starší osoba a na straně druhé tzv. spekulant v oblasti realit.

Jde o jisté prolomení zásady „smlouvy mají být plněny“, současně se zde sleduje zájem na zachování dobrých mravů.

Právo napadnout smlouvu má jen zkrácená strana a současně tak musí učinit v jednoroční propadné lhůtě od uzavření smlouvy.

Pro uplatnění nároku z neúměrného zkrácení musí být splněn jak uvedený hrubý nepoměr plnění, tak také omyl v hodnotě věci (neznalost hodnoty plnění zkrácenou stranou a využití tohoto omylu druhou stranou).

Neúměrného zkrácení se nemůže dovolávat podnikatel v rámco svého oboru podnikání.

Institut neúměrného zkrácení je nutno odlišit od tzv. lichvy, kde dochází ke zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany.