JUDIKATURA

Podpis na smlouvě nebo na jiné listině, jenž nebyl ověřen doložkou, která by byla veřejnou listinou, se v občanském soudním řízení považuje za pravý, dokud pravost podpisu nebyla řádně a včas (do doby, do jejíhož uplynutím bylo v řízení přípustné uplatňovat rozhodné skutečnosti) popřena. V případě, že pravost „neověřeného“ podpisu na smlouvě nebo jiné listině byla popřena, má procesní povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska posouzení pravosti podpisu a povinnost tvrzené skutečnosti prokázat ten z účastníků, který z objasnění této okolnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.

21 Cdo 3461/2011

I. Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.

II. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec.

31 Cdo 503/2011

Má-li být určitým právním úkonem, tj. konkrétně právním úkonem předstíraným, resp. učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem), zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej skutečně uzavřít, neplatný. V takových případech platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost, např. že vyhovuje zákonu, že jej neobchází, resp. že se nepříčí dobrým mravům.

28 Cdo 2227/2010

Judikát se týká takových případů, kdy např. určité osoby mezi sebou uzavřou kupní smlouvu jen tzv. naoko namísto darovací smlouvy, ačkoliv si žádnou kupní cenu reálně nevyplácí anebo naopak uzavřou darovací smlouvu namísto kupní smlouvy, ačkoliv si tzv. bez písemného potvrzení nějakou dohodnutou sumu vyplácí, a to vše proto, aby ušetřili na daňových povinnostech. Obě takové smlouvy, tj. jak simulovaná, tak i disimulovaná, mohou být neplatnými.

Mám volit při převodu nemovitosti v rodině kupní nebo darovací smlouvu?

Lze prodat nemovitost za symbolickou cenu u kupní smlouvy na nemovitost?

Velmi zjednodušeně lze říci, že pokud se vyplácí kupní cena, mělo by jít o kupní smlouvu na nemovitost, pokud je převod bezúplatný, mělo by jít o darovací smlouvu. Myšlenky na převody nemovitosti tzv. za korunu nebo za nějakou symbolickou cenu se objevují občas v souvilosti s úvahou jak se vyhnout placení darovací daně, pokud jde o převod mezi osobami od této daně neosvobozené. Nelze to však doporučit. Fin. úřad takovou smlouvu může považovat fakticky za darovací, navíc se strany vystavují riziku zneplatnění smlouvy, která simuluje něco, co ve skutečnosti není, krom např. ustanovení o tzv. neúměrném zkrácení při extrémně nízké kupní ceně atp.

Odkazy: darovací smlouva – kupní smlouva

Soudy se při vypořádání společného jmění manželů mohou odchýlit od zásady, že se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, jen mají-li pro to přesvědčivé důvody. Soudy též musejí dbát o to, aby nebyl majetek ve větší hodnotě a tedy i částka na vyrovnání hodnoty podílů přikázán účastníkovi, kterému jeho majetkové poměry objektivně neumožňují tuto částku uhradit, resp. pro kterého by její uhrazení bylo zvláště tíživé. Není-li tento postup respektován, jsou tím dotčeny obě strany; oprávněné straně se včas nedostane požadovaného plnění, povinnou stranu mohou postihnout důsledky spojené s vymáháním dluhu (zejména nutnost nést náklady vymáhání pohledávky). Pro vypořádání, při kterém je účastníkovi, kterému majetkové poměry neumožňují zaplatit částku potřebou k vyrovnání výše podílu, přikazován majetek ve větší hodnotě než druhé straně, tak musí být dány zvláště závažné důvody.

22 Cdo 3268/2010

1. Odklon od rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů přichází do úvahy, přičemž dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících odklon od výchozího principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

2. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku.

3. Při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v případě, že nejde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození. Podstata výjimek z uvedeného pravidla spočívá v tom, že v určitých situacích je namístě, aby při vypořádání bylo přihlédnuto k ceně věci ke dni rozhodování soudu, ale podle stavu nikoliv ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž taktéž ke dni rozhodování soudu.

22 Cdo 1068/2008

Vymezení rozsahu práva (užívání) odpovídajícího věcnému břemeni slovy „v rozsahu, v jakém užívali doposud“, je neurčité, jestliže ze samotné smluvní listiny nevyplývá, o jaký rozsah se jedná.

22 Cdo 226/2012

Jestliže se účastníci smlouvy o půjčce ohledně vrácení půjčených finančních prostředků dohodli jen tak, že „peněžní půjčka bude splácena průběžně“, aniž sjednali konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhů z půjček jinak než jako neurčité.

33 Cdo 2782/2010

Kupní smlouva o převodu nemovitosti je podle § 37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatná, jestliže v ní uvedená kupní cena neodpovídá kupní ceně skutečně sjednané mezi účastníky.

30 Cdo 4242/2011

Je-li závazek dlužníka zaplatit v případě nesplnění dluhu smluvní pokutu obsažen v jeho jednostranném písemném uznání dluhu, není smluvní pokuta platně sjednána, přijal-li věřitel tento závazek dlužníka jen ústním nebo konkludentním projevem vůle.

33 Odo 457/2004

Údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky.

30 Cdo 1233/2011

Pl. ÚS 25/12: Zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudkové vyhlášky)

Je na pováženou, stává-li se pro procesní strany otázka nákladů řízení důležitější, než věc sama; situace, kdy se soudní řízení vedou nikoliv kvůli úspěchu ve věci samé, ale především kvůli náhradě nákladů řízení, je dokladem patologického stavu českého civilního procesu, a je nejvyšší čas, aby se jí zákonodárce začal seriózně zabývat. Náklady řízení by vždy měly být přiměřené hodnotě předmětu sporu, a neměly by ji převyšovat, natož mnohonásobně. Aplikace § 150 o.s.ř. nesmí být založena na závěrech, jež nemají oporu ve spise a nemůže být učiněna ani způsobem, který bere účastníkům právo se k zamýšlenému postupu vyjádřit. Jedná se o rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3698/10.

Podobně se pak Ústavní soud vyjádřil i ve věci sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (text rozhodnutí zde): Zde Ústavní soud rozhodoval ve věci žalob společnosti vymáhající bagatelní pohledávky, která podala stížnost proti nepřiznání nákladů soudních řízení. Jednalo se o tisíce obdobných žalob, každá pro menší částky dlužného jízdného v mestské hromadné dopravě, kdy dopravní podnik tyto pohledávky hromadně postoupil na inkasní společnost. Ta pak podala jednotlivé žaloby. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací nižších soudních instancí, že vymáhání pohledávek je předmětem podnikání stěžovatelky, jež tak musí disponovat příslušným aparátem a znalostmi pro výkon této své a pro ni běžné agendy, že jde o velmi jednoduché typizované úkony podle vzorové žaloby, jež jsou generovány automatizovaně, nadto v orgánech společnosti se vyskytovala osoba s právním vzděláním a oprávněním k výkonu advokacie, takže nebylo účelné najímat k podávání žalob jiného advokáta. Ústavní soud konstatoval, že neplatí bez výjimky pravidlo, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení je sama o sobě a vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Je tomu tak zpravidla, nikoli však vždy ve všech případech. Ústavní soud uvedl, že je v kompetenci obecných soudů, aby účelnost vynaložených nákladů posuzovaly. Jejich povinností je toliko řádně odůvodnit, proč ten který náklad řízení nepovažovaly za účelně vynaložený a proč jeho náhradu úspěšné straně sporu nepřiznaly.

Obdobné argumentace zazněly dále např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2210/11. V bagatelních věcech zahájených formulářovou žalobou vůči spotřebiteli, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (např. jízdné u dopravních podniků, regulační poplatky, platby za dodávky tepla a energií či telekomunikační služby apod.) se k otázce výše a spravedlivosti odměny za zastupování žalobce s ohledem na výši jistiny vyjádřil také Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/2011 (text rozhodnutí zde). Právní věta :

Při rozhodování o nákladech na zastoupení advokátem ve věcech tzv. formulářových žalob, kdy je právo na peněžní plnění vymáháno subjektem odlišným od původního věřitele, jehož zisk primárně tvoří paušálně stanovená náhrada nákladů řízení, je dána ospravedlnitelná okolnost pro aplikaci advokátního tarifu ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. věty první in fine. Postupuje-li takto obecný soud při výpočtu výše náhrady nákladů za zastupování advokátem a svůj postup náležitě odůvodní, nejedná se o porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne „mechanicky“: naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).

Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž stále vychází ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout.

Ústavní soud musel přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů formou nálezu, neboť v řízeních o tzv. bagatelní věci stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje jiný orgán, který by tak mohl závazným způsobem učinit. V takovém řízení, jež je zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny.

I. ÚS 3923/11

To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).

Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoliv totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon a to při zachování základních práv a svobod.

Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

II. ÚS 2164/10

I. Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo.

II. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. ZRŘ poučovací povinnost rozhodce neupravuje, a proto je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ).

III. Rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem proto nemůže být nikdy koncipováno obdobně jako opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádná opravná řízení. Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu.

I. ÚS 3227/07

Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.

II. ÚS 165/11

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry sankční povinnosti již ustálila a ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srovnej 29 Cdo 1583/2000, 33 Odo 447/2005, 33 Odo 438/2005, 26 Odo 371/2006, a 33 Cdo 1682/2007).

32 Cdo 1432/2010

Přikázání věci do vlastnictví spoluvlastníka nepřichází do úvahy, pokud ten ze spoluvlastníků, který navrhuje přikázání věci do svého vlastnictví, nemá prostředky na zaplacení přiměřené náhrady.

III. ÚS 687/04

I. V případě, že by žalovaný a dlužník uzavřeli darovací smlouvou se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky žalobce, byla by darovací smlouva neplatná (§ 39 obč. zák.); současně by nemohly být splněny podmínky odporovatelnosti a odpůrčí žalobě by nemohlo být vyhověno.

II. Jde-li o posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, musí k ní soud přihlížet z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

30 Cdo 2684/2007

Znaky skutkové podstaty vrácení daru podle § 630 občanského zákoníku nenaplňuje pouhý nevděk, ojedinělý exces v chování obdarovaného, případně reakce na nevhodné chování dárce. Musí se jednat o takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů.

33 Cdo 2781/2009

Nezbytnou náležitostí dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu je ujednání o tom, zda jde o převod úplatný či bezúplatný a v případě úplatného převodu i výše úplaty (ceny za převod) či způsob jejího určení (NS ČR sp. zn. 29 Cdo 2097/2008). Účastníci písemně uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu se mohou platně dohodnout o formě a výši úplaty ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný (R 16/2010). Skutečnost, že k dohodě o výši úplaty či způsobu jejího určení došlo, musí být v případě sporu prokázána.

29 Cdo 2288/2010

Exekutor je při provádění exekuce oprávněn prejudiciálně posoudit platnost právního úkonu, jímž povinný po nařízení exekuce převedl nemovitosti na třetí osobu, a dospěje-li k závěru, že tento právní úkon je neplatný, exekuci prodejem nemovitosti provede, i když není povinný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník (spoluvlastník) nemovitostí, které mají být exekucí postiženy.

33 Cdo 2350/2009