Judikatura | advokat-zlinsko.cz
Close
PRÁVNÍ SLUŽBY A SMLOUVY ONLINE
Mgr. Zdeněk RUMPLÍK

advokát

JUDr. Petr HRADIL

právník

Judikatura

33 Cdo 2547/2011

 

I. Břemeno tvrzení nese v případě sporu o vrácení půjčky věřitel, na kterém je, aby prokázal, že k uzavření smlouvy o půjčce došlo, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník předmět půjčky řádně a včas nevrátil.

II. Jestliže smlouva o půjčce obsahuje prohlášení dlužníka, že převzetí půjčky od věřitele potvrzuje svým podpisem na smlouvě (o pravosti podpisů smluvních stran na smlouvě přitom není namístě pochybovat, neboť byly úředně ověřeny), odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez dalšího obraně dlužníka, že předmět půjčky od věřitele nepřevzal, resp. dovozovat, že smlouva o půjčce opatřená ověřenými podpisy účastníků není dostačujícím důkazem pro prokázání opaku.

Účastníkům občanskoprávních smluvních vztahů by mělo být naopak umožněno spolehnout se na to, že zcela zřejmý obsah jejich smluvních ujednání nemůže být vyvrácen na základě jeho pouhého popření ze strany účastníka, který nechce nést následky porušení povinnosti ze smluvního vztahu (resp. nechce být nositelem povinností založených smluvním vztahem).

Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).

Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.

Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou soudy povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky nijak neliší.

Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána, nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné (např. vedoucí lékař/ka).

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů.

Přestože se modely výlučné péče s „rozšířeným stykem“ a střídavé (zvláště pak nestejnoměrné) péče v řadě ohledů překrývají, volba mezi nimi není čistě na volné úvaze obecných soudů. Jelikož střídavá péče má své specifické přednosti (mj. zajišťuje skutečně rovnocenné postavení obou rodičů), obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Obecný soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.

I. ÚS 3065/21

 

Stav, kdy zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce vstupuje na pracoviště zaměstnavatele pod vlivem alkoholického nápoje, nemusí být dán již pouhým požitím alkoholického nápoje, nýbrž k jeho požití musí dojít v takové míře, že má vliv na snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti zaměstnance.

Je zde proto správný závěr odvolacího soudu, že „pozitivní zjištění neznamená vždy (bez dalšího) porušení povinností takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti ve smyslu § 52 písm. g) zák. práce“.

Odvolací soud správně hodnotil nejen pozitivní zjištění samo o sobě, nýbrž i hodnoty, které byly zjištěny (mj. okolnost, že před vlastním počátkem směny byl výsledek zjištění 0,23‰, tedy „hodnota, která se blíží hladině 0,2‰, jež je považována za neprůkaznou s ohledem na možnou laboratorní chybu, resp. tzv. fyziologickou hladinu“), přičemž přihlížel „k osobě žalobce a k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, kdy žalobce byl zaměstnán u žalované více než 18 let, přičemž nebylo tvrzeno ani v řízení nevyšlo jiným způsobem najevo, že by mu bylo v minulosti vytýkáno porušení pracovních povinností“, a neponechal stranou ani skutečnost, že žalobce vykonával funkci vedoucího směny v provozu ocelárny.

21 Cdo 4733/2015

30 Cdo 1250/2009

Zamýšlí-li obec prodat část svého pozemku, je nezbytné, aby ve zveřejněném záměru byl uvedený pozemek, resp. jeho (k prodeji nabízená) část náležitým způsobem identifikována. Zveřejnění záměru obce „o prodeji části pozemku p. č. XY v k. ú. XY“ dostatečnou identifikací části pozemku není.

 

Aktuální poznatky z dozorové a kontrolní činnosti MVČR související s výkonem samostatné působnosti obcí a měst Odbor dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra – Judikatura v oblasti nakládání s obecním majetkem. Zveřejnění záměru v případě prodeje dosud neodděleného pozemku (NS sp. zn. 30 Cdo 1250/2009) závěr/ doporučení MV:

Ministerstvo vnitra doporučuje i nadále zveřejňovat záměr dispozice s částí pozemku až po pořízení geometrického plánu, neboť ten umožňuje zcela nepochybně příslušnou část pozemku identifikovat. Jestliže obec nebude chtít vynakládat prostředky na pořízení geometrického plánu dříve, než bude mít jistotu, že o část pozemku bude projeven zájem, je možné nejdříve zveřejnit určitou předběžnou informaci, v níž by byla část nemovitosti adekvátně vymezena, a přihlásí-li se zájemci o získání části pozemku, byl by pořízen geometrický plán a zveřejněn záměr podle 39 odst. 1 zákona o obcích, v němž by byla část nemovitosti již za pomoci tohoto plánu jednoznačně určená. Má-li obec v úmyslu zveřejnit záměr dispozice částí pozemku před pořízením geometrického plánu, je zcela nezbytné v záměru zcela jednoznačně a nezpochybnitelně tuto část označit, nejlépe uvedením předpokládané výměry a jejím zakreslením do katastrální mapy, která bude součástí zveřejněného záměru.

Pokud odvolací soud dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru o vhodnějších výchovných podmínkách na straně matky, aniž se dostatečně v tomto směru vypořádal se všemi skutečnostmi zjištěnými v řízení před soudy obou stupňů, a to ve světle zájmu nezletilé jakožto zásadního vodítka pro rozhodování v dané věci, a svůj závěr řádně neodůvodnil, zasáhl do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a na výchovu a péči o dítě.

V souladu s vlastní judikaturou Ústavního soudu i s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva je kritériem rozhodování především míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Obecné soudy musejí vždy usilovat o to, aby jakýkoliv jejich zásah byl minimalizován, tedy aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost a u nichž nachází svůj domov, aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli jiných blízkých osob v životě dítěte jakožto unikátního jedince, a aby zásadním vodítkem při hledání nejlepšího zájmu dítěte bylo jeho přání, hodnocené – zejména u dětí v předškolním věku – se zřetelem k jeho rozumové a emocionální vyspělosti.

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR II. ÚS 1835/14

Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe. Jestliže obecné soudy tuto zásadu neaplikují, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, prostupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit.

Rovněž pokud je vyslovení viny protikladné k celkovému morálnímu rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, jedná se o skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.

I. ÚS 3113/13

I. Může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem.

II. V posuzované věci dlužnice svým jednáním věřitelům možnost volby způsobu oddlužení (která by reálně existovala, kdyby dlužnice neuzavřela sporné darovací smlouvy) fakticky odepřela.
Je tomu tak proto, že dlužnice v době bezprostředně předcházející podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy již byla v úpadku pro platební neschopnost, avšak ještě disponovala nemovitým majetkem (bytovou jednotkou a spoluvlastnickým podílem k rekreační chatě) v hodnotě převyšující výši jejích závazků, tento majetek bezplatně převedla na svou dceru (čímž se zbavila veškerého svého hodnotnějšího majetku). Za tohoto stavu věřitelé v probíhajícím insolvenčním řízení prakticky nemají na výběr, pro který ze způsobů oddlužení se rozhodnout. Zpeněžením zbylého majetku dlužnice by nebyl dosažen výtěžek zpeněžení v rozsahu vyžadovaném ustanovením § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Zbývá tak jen plnění splátkového kalendáře, které by však trvalo pět let a v němž by věřitelé pravděpodobně nedosáhli plného uspokojení svých pohledávek (předpoklad uspokojení věřitelů při této formě oddlužení činil 86 %).

III. Není nutné, aby jednání, z něhož soud dovozuje, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, bylo zároveň neúčinným právním úkonem ve smyslu § 235 insolvenčního zákona.

29 NSČR 88/2013

 

To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení [§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), § 405 odst. 1 insolvenčního zákona], neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona].

Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo.

Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

29 NSČR 71/2013

Je na obecných soudech, aby vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval a není povinen příspěvek nepojištěných vedlejšímu účastníku hradit.

V projednávané věci okresní soud uzavřel, že stěžovatelka unesla důkazní břemeno, že vozidlo bylo v rozhodné době umístěno v hale stěžovatelky a uzavřel, že nebylo v rozhodném období ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti provozováno. Krajský soud pak rozsudek okresního soudu změnil, aniž by se důkazy stěžovatelky o neprovozování vozidla jakkoli zabýval a vypořádal a povinnost hradit příspěvek nepojištěných zavázal stěžovatelku pouze na základě toho, že vozidlo stěžovatelky bylo v rozhodném období vedeno v registru. Takový postup je v rozporu s nálezy Ústavního soudu nálezy sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 a sp. zn. II. ÚS 1413/2014 ze dne 7. května 2014 a krajský soud se podle náhledu Ústavního soudu dopustil ústavně nekonformní interpretace ust. § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že okresní soud nezamítl žalobu toliko na základě tvrzení stěžovatelky o neprovozování vozidla, nýbrž na základě toho, že stěžovatelka unesla v tomto směru též důkazní břemeno.

Ústavní soud ČR sp. zn. IV.ÚS 4002/13

I. Je na úvaze soudu, zda je s ohledem na věk dítěte a specifické okolnosti jím posuzovaného případu vhodné zjišťovat názor nezletilého dítěte přímo či prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku či orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Pokud obecné soudy neshledaly nutnost výslechu nezletilé, která v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu dosáhla věku 6 let, ale spokojily se se zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jenž názor a přání nezletilé během svého šetření zjišťoval, nelze takové rozhodnutí považovat za zásah do ústavně zaručeného práva nezletilé na slyšení před soudem a již vůbec ne do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu soukromého a rodinného života. V daném případě, zejména s ohledem na nízký věk dítěte a jeho hluboké citové vazby k oběma rodičům ani Ústavní soud nepovažuje procesní výslech nezletilé před soudem za vhodný a potřebný.

II. Z ústavněprávního hlediska neobstojí poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte. Při posuzování tohoto hlediska je naopak třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte – sdělení č. 104/1991 Sb.) a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat.

Ústavní soud ČR sp. zn. I.ÚS 1506/13

Jestliže pachatel prodává motorové vozidlo, u kterého upravil (tzv. přetočením) sám nebo prostřednictvím jiné osoby stav tachometru tak, aby vykazoval méně ujetých kilometrů, a v důsledku toho dojde k navýšení kupní ceny nejméně o částku 5.000,- Kč, kterou kupující, aniž by o uvedené změně věděl, zaplatí, jsou naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, neboť pachatel tím uvedl kupujícího v omyl, způsobil mu škodu nikoliv nepatrnou a sebe nebo jiného obohatil.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 8 Tdo 728/2014

O sdělování veřejnosti nepůjde v případě, kdy dochází k provozování díla pouze samotnými zaměstnanci v zaměstnání pro sebe, popř. pro úzký okruh svých spoluzaměstnanců, neboť v tomto případě se tak zpravidla neděje za účelem hospodářského či obchodního prospěchu a souvislost s hospodářskou činností zaměstnavatele je zde pouze časová a místní (srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 220 a násl.).

Pro posouzení důvodnosti žaloby tedy bylo rozhodující, zda stěžovatelka po dobu uvedenou v žalobě provozovala zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti (ve smyslu judikatury Soudního dvora), zda k tomuto sdělování autorských děl veřejnosti skutečno docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněn vedlejší účastník na základě zákona či smlouvy spravovat. Ani jeden z těchto prvků však krajský soud nepodrobil, navzdory stěžovatelčině argumentaci, patřičnému hodnocení a omezil se de facto na konstatování, že v její provozovně byl umístěn technicky způsobilý přístroj a že v průběhu provozní doby vysílal, na což soud usoudil ze zprávy jiného kolektivního správce o uzavřené smlouvě.

Ústavní soud ČR sp. zn. II.ÚS 3076/13

zdroj: profipravo.cz, Nejvyšší správní soud 6 Ads 46/2013

„Společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených v zákoníku práce, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci)“, uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který posuzoval pokutu udělenou za výkon nelegální práce.

15 tisícovou pokutu ve správním řízení o přestupku udělil inspektorát práce ženě, která v době kontroly v prodejně textilu ve Znojmě obsluhovala zákazníky i kasírovala za prodané zboží peníze. Jednalo se o neteř majitelky prodejny. Majitelka provozovny uvedla, že nikoho nezaměstnává, že jí neteř pouze vypomáhá, když ona není na pracovišti.

Pro rozhodování o kasační stížnosti žalobkyně bylo pro Nejvyšší správní soud stěžejním definovat pojem závislá práce ve smyslu zákoníku práce.

Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány musí při postihování nelegální práce prokázat obviněnému naplnění následujících znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna nepředstavuje samostatný definiční znak závislé práce, avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli.

Soudci NSS upozornili, že nelegální práce je závažným a rozšířeným negativním společenským jevem a jeho původci mají snahu skrývat ho za jednání jiná, právem dovolená.

„Nejvyšší správní soud nehodlá zlehčovat problém nelegální práce a jejího postihování. Odlišovat závislou práci od mezilidské výpomoci je však nezbytné“, uvedl soudce zpravodaj v dané věci Tomáš Langášek. „Prokazování znaků jako je soustavnost či vztah podřízenosti vůči zaměstnavateli představuje v konkrétních případech pro inspektoráty práce velmi náročný úkol. Přesto na ně však nelze rezignovat a namísto odlišování různých činností jednu z nich prohlásit za neexistující – tedy tvrdit, že závislou prací je vlastně jakákoliv činnost, kterou jeden člověk vykonává pro druhého podle jeho požadavků. Není zkrátka a dobře možné v rámci boje proti nežádoucí praxi nelegálního zaměstnávání likvidovat běžný občanský život,“ dodal k rozhodnutí Langášek.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně i rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce pro vady řízení zrušil a věc vrátil úřadu k dalšímu řízení.

V exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; mezi ně nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení.

Ústavní soud ČR sp. zn. I. ÚS 174/13

Ustanovení § 501 obč. zák. dopadá pouze na věci určené úhrnně, tedy „jak stojí a leží“. Jde o ustanovení, které představuje zvláštní úpravu smluvní odpovědnosti za vady k věcem, které jsou ve smlouvě vymezeny úhrnně, tedy bez rozlišení věcí určených individuálně či druhově a bez ohledu na jejich jakost, množství a váhu („jak stojí a leží“), s nimiž se nakládá jako s celkem.

Umožnění převodu věcí určených individuálně nebo druhově s doložkou „jak stojí a leží“ by odporovalo smyslu zákonné odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci a výrazně by znevýhodňovalo kupujícího, neboť by nemohl uplatnit svůj nárok z odpovědnosti za vady.

Protože v daném případě bylo kupní smlouvou převáděno vlastnické právo k nemovitostem (domu a pozemku), tedy k věcem určeným individuálně, je dopad ustanovení § 501 obč. zák. na odpovědnost za vady vyloučen.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 1430/2010

Souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.

Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 22 Cdo 3766/2011

Úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v § 101 a násl. nepatří mezi tzv. jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obchodního zákoníku.

Výkladem § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010

I. Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).

II. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 31 Cdo 503/2011

V exekučním řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti patří např. vykonatelnost exekučního titulu, ale též pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal.

Ústavní soud spatřuje pochybení nalézacího a odvolacího soudu v tom, že při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález, se náležitě nevypořádaly s otázkou platnosti sporné rozhodčí doložky.

Ústavní soud zastává názor, že pokud rozhodčí společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby.

V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnosti obrací, ale je ovlivněn jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce.

Jestliže rozhodčí doložka je sjednána ve spotřebitelské smlouvě, je nutné na posouzení sporné rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jehož cílem je ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele). Při zkoumání platnosti rozhodčí doložky je třeba zkoumat, zda způsob určení rozhodce nenaplňuje znaky nepřiměřených podmínek tím, že vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení.

Otázku nedostatku pravomoci rozhodce lze zkoumat i v exekučním řízení a to i tehdy, pokud povinný v rozhodčím řízení neexistenci (resp. neplatnosti) rozhodčí smlouvy nenamítl.

Jestliže obecné soudy nesplnily povinnost zabývat se posouzením materiální vykonatelnosti exekučního titulu, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ČR sp. zn. III. ÚS 562/12

Při stanovení povinnosti splatit dlužné výživné je nutno zvažovat reálné možnosti tento závazek splnit, musí být tedy respektována určitá kritéria přiměřenosti, která i v zájmu oprávněných zabrání tomu, aby se povinná osoba dostala do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit ani v budoucnu.

Pokud rozhodnutí obecných soudů nejsou v tomto směru založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, což se promítne i do dovozených právních závěrů, vykazují prvky libovůle a dochází tak k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ČR sp. zn. II. ÚS 979/13

Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek. K jeho platnosti zákon pouze vyžaduje, aby dlužník jednostranně písemně přislíbil (zavázal se), že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše; podmínkou jeho platnosti není uvedení konkrétního data, dokdy dluh zaplatí. Pro vznik vyvratitelné domněnky existence dluhu je tento údaj nadbytečný. Pro zajištěný závazkový vztah (zde smlouvu o půjčce) to znamená, že uznání dluhu nemůže jednostranně měnit původně sjednaný rozsah práv a povinností a tedy ani původní dohodu o splatnosti (bylo-li jí dosaženo); se zřetelem k charakteru tohoto právního úkonu se nepředpokládá žádná reakce věřitele (např. formou akceptace).

Podle posuzované listiny si byl dlužník vědom, že jde o jednostranný právní úkon („dlužník tímto prohlašuje, že toto jednostranné prohlášení neuzavřel v tísni, že je svobodným a vážným projevem jeho skutečné vůle a že obsahu tohoto jednostranného prohlášení rozumí, a takto s ním souhlasí, což stvrzuje vlastnoručním podpisem“). V situaci, kdy si účastníci nedohodli splatnost jednotlivých půjček, uvedení data, dokdy dlužník prohlašuje, že dluh zaplatí, které není esenciální náležitostí uznání dluhu podle § 558 obč. zák., nelze považovat za návrh na změnu původních podmínek smlouvy proto, že dlužník – vědom si jednostrannosti svého právního úkonu – neočekával žádnou akceptaci nového termínu zaplacení dlužné částky věřitelem. Proto nelze uvažovat o tom, že věřitel, nebrojíc proti uvedenému termínu, akceptoval, že mu dlužník uznávaný dluh zaplatí do uvedeného termínu.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 153/2012

Recenze

Martina RolnáMartina Rolná
10:23 19 Dec 22
Maximální spokojenost s panen JUDr. Petrem Hradilem. Vše nám bylo vysvětleno a na všechny dotazy jsme dostali odpověď. Jsme moc rádi, že jsme Vás našli a jestli budeme někdy potřebovat pomoct, určitě se obrátíme znovu na Vás. Vše vyřízeno opravdu rychle, a to i když během celého procesu došlo k několika změnám. Tak ochotný přístup, ze stany pana JUDr. Hradila, už je jen tak nevidí. Po zaslaní hotových smluv, také přesné info, co a jak vyřídit a kam podat. Moc děkujeme.
Miloslav MužíkMiloslav Mužík
17:31 17 Dec 22
Potřebovali jsme rozdělit pozemek, který byl v majetku více vlastníků. Zkoušeli jsme vyřídit na katastru vlastními silami ale několik pokusů nevyšlo. Když jsme se obrátili na AK Mgr. Zdeňka Rumplíka, vše proběhlo velmi jednoduše a především velmi rychle. Cena za poskytnuté služby byla velmi příznivá a rozhodně se tato investice vyplatila ve srovnání s cenou (a také ztrátu času a našich nervů ) při našich předchozích neúspěšných pokusech při jednání s katastrálním úřadem. Děkuji a určitě doporučuji spolupráci s touto advokátní kanceláří. Ing. Miloslav Mužík
Vaclav KusakVaclav Kusak
11:06 16 Dec 22
Výborná spolupráce ze strany AK při koupi nemovitosti. Profesionální a rychlé vyhotovení kupní smlouvy a smlouvy o složení peněžních prostředků do úschovy včetně vysvětlení a provedení celého procesu koupě nemovitosti. Velmi kladně hodnotím i cenu služby. Rozhodně doporučuji a v budoucnu využiji i nadále jejich služby.
Radek PoláchRadek Polách
10:37 16 Dec 22
Maximální spokojenost, rychlá komunikace, perfektní domluva a poradenství. Dokáží člověku ušetřit spoustu peněz, což se v dnešní době opravdu cení. Můžu jen doporučit :-)
Pavel SušerPavel Sušer
14:04 17 Nov 22
Velmi rychlé a perfektní zpracování podkladů za rozumnou cenu. Na katastru při přepisu proběhlo vše bez závad a celá záležitost je již vyřízena. Děkuji. Doporučuji.
Helena MoudráHelena Moudrá
20:05 25 May 22
S prací jsme byli maximálně spokojeni. Pracují rychle , profesionálně, rádi bychom za jejich profesionální přístup velice poděkovali. Cena za služby je příznivá. I když bylo z naší strany požadováno několik změn, vždy zachovali profesionální přístup a rychle reagovali na naše požadavky. Jménem obce Hlohovčice, pro kterou sepisovali kupní smlouvu srdečně děkuji. Vřele doporučuji tuto AK.
Radim MěřičkaRadim Měřička
08:32 20 Apr 22
V této AK jsem se dočkal velmi rychlého jednání a obsáhlých odpovědí na mé otázky. Přepis pozemku tak proběhl podle mých představ a bez potíží na KÚ. Navíc za velmi dobrou cenu. Takže doporučuji jako mnozí další.
Levák JakubLevák Jakub
08:30 18 Mar 22
Přepis nemovitostí proběhl přesně dle našich představ. Komunikace, cena i rychlost vyřešení je důvod, proč bych se opět obrátil právě na vás.Děkuji vámS pozdravem,Jakub Vašička

KONTAKTNÍ FORMULÁŘ




    ¨

    Kontaktní formulář slouží k zadání a zodpovězení zj. dotazů k bližším podmínkám a k cenové nabídce právní služby, kterou online nabízíme. Jedná-li se o uvedený typ dotazu, pak odpovídáme většinou do následujícího pracovního dne. Tyto dotazy jsou samozřejmě nezávazné a bezplatné. Nejsou zveřejňovány a podléhají mlčenlivosti AK. Odesláním formuláře berete na vědomí tyto podmínky a poučení.



    ZAJÍMAJÍ VÁS BLIŽŠÍ PODMÍNKY ČI PŘESNÁ CENOVÁ NABÍDKA?
    KONTAKTUJTE NÁS – NEZÁVAZNĚ A ZDARMA
    tel. 608 979 055 / On-line chat / sekretariat@advokat-zlinsko.cz

    PRÁVNÍ SLUŽBY ONLINE

    Darovací smlouva

    Kupní smlouva

    Kontrola smlouvy

    Převody nemovitostí

    Spoluvlastnictví

    Uznání dluhu

    Vymáhání pohledávek

    Exekuční návrh

    Platební rozkaz

    Upomínka - vzor

    Nájemní smlouva

    Právní služby - firmy

    Právní služby - reality

    Obchodní smlouvy

    Rozvod a SJM

    blog – aktuality | smlouvy a převody nemovitostí online

    Aktuality - blog, advokat-zlinsko.cz. Právní služby a smlouvy online.