Ke změně dohody o splatnosti dluhu uznáním dluhu
Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek. K jeho platnosti zákon pouze vyžaduje, aby dlužník jednostranně písemně přislíbil (zavázal se), že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše; podmínkou jeho platnosti není uvedení konkrétního data, dokdy dluh zaplatí. Pro vznik vyvratitelné domněnky existence dluhu je tento údaj nadbytečný. Pro zajištěný závazkový vztah (zde smlouvu o půjčce) to znamená, že uznání dluhu nemůže jednostranně měnit původně sjednaný rozsah práv a povinností a tedy ani původní dohodu o splatnosti (bylo-li jí dosaženo); se zřetelem k charakteru tohoto právního úkonu se nepředpokládá žádná reakce věřitele (např. formou akceptace).
Podle posuzované listiny si byl dlužník vědom, že jde o jednostranný právní úkon („dlužník tímto prohlašuje, že toto jednostranné prohlášení neuzavřel v tísni, že je svobodným a vážným projevem jeho skutečné vůle a že obsahu tohoto jednostranného prohlášení rozumí, a takto s ním souhlasí, což stvrzuje vlastnoručním podpisem“). V situaci, kdy si účastníci nedohodli splatnost jednotlivých půjček, uvedení data, dokdy dlužník prohlašuje, že dluh zaplatí, které není esenciální náležitostí uznání dluhu podle § 558 obč. zák., nelze považovat za návrh na změnu původních podmínek smlouvy proto, že dlužník – vědom si jednostrannosti svého právního úkonu – neočekával žádnou akceptaci nového termínu zaplacení dlužné částky věřitelem. Proto nelze uvažovat o tom, že věřitel, nebrojíc proti uvedenému termínu, akceptoval, že mu dlužník uznávaný dluh zaplatí do uvedeného termínu.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 153/2012
