Tvrzení policisty a obviněného z přestupku – věrohodnost

publikováno 2011

aktuálně Ústavní soud ČR sp. zn. TZ 70/2016
Křivé obvinění policistů a revizorů a presumce neviny

Občas v rámci dopravních přestupkových jednání dochází k tomu, že obviněný z přestupku tvrdí, že dopravní přestupek nespáchal, zatímco policisté, ve většině případů pak minimálně dva, tvrdí, že přestupek naopak spáchán byl. Jde tedy o otázku prokázání spáchání dopravního přestupku a o otázku, zda k tomuto prokázání postačí výpověď policistů, rozdílná od tvrzení obviněného z přestupku.

Tento příspěvek se nezabývá blíže takovými typy dopravních přestupků, jako je např. překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kdy je třeba konkrétní překročení rychlosti přesně prokázat technickým měřícím zařízením a nelze se spokojit s tvrzením, že řidič jel určitě vyšší, než povolenou rychlostí. Tento příspěvek se blíže zabývá takovými typy dopravních přestupků, jako je např. nezastavení na značce STOP, jízda na červenou bez záznamového zařízení, nepřipoutání se bezpečnostními pásy, telefonování za jízdy, přejetí tzv. plné čáry apod., tedy přestupky, jejichž spáchání je možno zjistit často pouze vnímáním a pozorováním policistů či případně svědků.

Často také při takových typech dopravních přestupků nebývají ani k dispozici další věrohodní svědci, kteří by byli schopni důvěryhodně odsvědčit, která tvrzení jsou pravdivá a která nikoliv, tedy zda tvrzení policistů že přestupek spáchán byl anebo tvrzení řidiče, že naopak přestupek spáchán nebyl. V takových případech se v dopravních přestupkových řízeních otevírá otázka, zda jako důkaz k prokázání spáchání dopravního přestupku postačí pouze výpověď zasahujících policistů.

Výpovědi policistů lze v konkrétních případech zpochybňovat kupříkladu poukazem (a následně příp. také prokázáním) na konkrétní podmínky viditelnosti z místa pozorování policistů, na vzdálenost místa spáchání přestupku od místa pozorování apod., či případně i poukazem na napadení věrohodnosti výpovědí policistů. V posléze uvedeném případě však bude ve většině případů nezbytné tuto nevěrohodnost prokázat či alespoň podložit minimálně zásadnějšími rozpory ve výpovědích zasahujících policistů, a to jak mezi sebou navzájem, tak i rozpory ve srovnání výpovědi policisty a fakticky doložitelného stavu věci v místě a čase spáchání dopravního přestupku.

V obdobných situacích lze doporučit, aby řidič, je-li přesvědčen, že se nedopustil dopravního přestupku, který je mu kladen za vinu, svůj nesouhlas vyjádřil písemně již do příslušného písemného záznamu policie, který je na místě sepisován. Následně by pak měly být v přestupkovém řízení vznášeny ze strany obviněného tvrzení, důkazy a argumentace, které by vyvracely tvrzení policistů či naopak svědčily ve prospěch tvrzení obviněného z přestupku. V tomto přestupkovém řízení u ústního jednání je možno také navrhnout provedení výpovědí zasahujících policistů, zaměřit se na případné rozpory v jejich výpovědích a z tohoto hlediska na věrohodnost jejich konkrétních tvrzení.

Otázkou obecné věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka v případech, kdy nejsou dány důkazy či hodnověrné argumenty tuto věrohodnost zpochybňující, se zabýval např. Nejvyšší správní soud ČR, který ve svém rozhodnutí 4 As 19/2007 – 114 konstatoval mj., že „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“

Na druhé straně v rozhodnutí 7 As 83/2010 – 63 Nejvyšší správní soud uvedl k otázce speciální věrohodnosti zasahujícího policisty s ohledem na jeho jednání či okolnosti případu a pochybnosti o jeho nezaujatosti, kdy NSS mj. konstatoval, že „Pomineme-li speciální důvody pochyb o nestrannosti jako např. rodinněprávní, kamarádský či jiný užší vztah policisty k účastníkům soudního či správního řízení nebo jiným osobám majícím zájem na jeho výsledku (tyto nevyšly najevo a nejsou ani tvrzeny), lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení. To např. znamená, že pochybnost o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je-li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo, skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. Je-li tedy chválen či odměňován v případě, že se mu daří zjistit a odhalit vysoký či nadprůměrný počet přestupků, anebo je naopak kritizován či penalizován, nedaří-li se mu to. To pak je důvod ke zkoumání věrohodnosti, pravdivosti a přesvědčivosti jeho svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud v žádném případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly.“