Švarcsystém – znaky závislé práce
zdroj: profipravo.cz, Nejvyšší správní soud 6 Ads 46/2013
„Společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených v zákoníku práce, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci)“, uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který posuzoval pokutu udělenou za výkon nelegální práce.
15 tisícovou pokutu ve správním řízení o přestupku udělil inspektorát práce ženě, která v době kontroly v prodejně textilu ve Znojmě obsluhovala zákazníky i kasírovala za prodané zboží peníze. Jednalo se o neteř majitelky prodejny. Majitelka provozovny uvedla, že nikoho nezaměstnává, že jí neteř pouze vypomáhá, když ona není na pracovišti.
Pro rozhodování o kasační stížnosti žalobkyně bylo pro Nejvyšší správní soud stěžejním definovat pojem závislá práce ve smyslu zákoníku práce.
Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány musí při postihování nelegální práce prokázat obviněnému naplnění následujících znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna nepředstavuje samostatný definiční znak závislé práce, avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli.
Soudci NSS upozornili, že nelegální práce je závažným a rozšířeným negativním společenským jevem a jeho původci mají snahu skrývat ho za jednání jiná, právem dovolená.
„Nejvyšší správní soud nehodlá zlehčovat problém nelegální práce a jejího postihování. Odlišovat závislou práci od mezilidské výpomoci je však nezbytné“, uvedl soudce zpravodaj v dané věci Tomáš Langášek. „Prokazování znaků jako je soustavnost či vztah podřízenosti vůči zaměstnavateli představuje v konkrétních případech pro inspektoráty práce velmi náročný úkol. Přesto na ně však nelze rezignovat a namísto odlišování různých činností jednu z nich prohlásit za neexistující – tedy tvrdit, že závislou prací je vlastně jakákoliv činnost, kterou jeden člověk vykonává pro druhého podle jeho požadavků. Není zkrátka a dobře možné v rámci boje proti nežádoucí praxi nelegálního zaměstnávání likvidovat běžný občanský život,“ dodal k rozhodnutí Langášek.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně i rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce pro vady řízení zrušil a věc vrátil úřadu k dalšímu řízení.
