Náhrada nákladů soudního řízení – přiměřenost a účelnost

Pl. ÚS 25/12: Zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudkové vyhlášky)

Je na pováženou, stává-li se pro procesní strany otázka nákladů řízení důležitější, než věc sama; situace, kdy se soudní řízení vedou nikoliv kvůli úspěchu ve věci samé, ale především kvůli náhradě nákladů řízení, je dokladem patologického stavu českého civilního procesu, a je nejvyšší čas, aby se jí zákonodárce začal seriózně zabývat. Náklady řízení by vždy měly být přiměřené hodnotě předmětu sporu, a neměly by ji převyšovat, natož mnohonásobně. Aplikace § 150 o.s.ř. nesmí být založena na závěrech, jež nemají oporu ve spise a nemůže být učiněna ani způsobem, který bere účastníkům právo se k zamýšlenému postupu vyjádřit. Jedná se o rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3698/10.

Podobně se pak Ústavní soud vyjádřil i ve věci sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (text rozhodnutí zde): Zde Ústavní soud rozhodoval ve věci žalob společnosti vymáhající bagatelní pohledávky, která podala stížnost proti nepřiznání nákladů soudních řízení. Jednalo se o tisíce obdobných žalob, každá pro menší částky dlužného jízdného v mestské hromadné dopravě, kdy dopravní podnik tyto pohledávky hromadně postoupil na inkasní společnost. Ta pak podala jednotlivé žaloby. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací nižších soudních instancí, že vymáhání pohledávek je předmětem podnikání stěžovatelky, jež tak musí disponovat příslušným aparátem a znalostmi pro výkon této své a pro ni běžné agendy, že jde o velmi jednoduché typizované úkony podle vzorové žaloby, jež jsou generovány automatizovaně, nadto v orgánech společnosti se vyskytovala osoba s právním vzděláním a oprávněním k výkonu advokacie, takže nebylo účelné najímat k podávání žalob jiného advokáta. Ústavní soud konstatoval, že neplatí bez výjimky pravidlo, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení je sama o sobě a vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Je tomu tak zpravidla, nikoli však vždy ve všech případech. Ústavní soud uvedl, že je v kompetenci obecných soudů, aby účelnost vynaložených nákladů posuzovaly. Jejich povinností je toliko řádně odůvodnit, proč ten který náklad řízení nepovažovaly za účelně vynaložený a proč jeho náhradu úspěšné straně sporu nepřiznaly.

Obdobné argumentace zazněly dále např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2210/11. V bagatelních věcech zahájených formulářovou žalobou vůči spotřebiteli, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (např. jízdné u dopravních podniků, regulační poplatky, platby za dodávky tepla a energií či telekomunikační služby apod.) se k otázce výše a spravedlivosti odměny za zastupování žalobce s ohledem na výši jistiny vyjádřil také Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/2011 (text rozhodnutí zde). Právní věta :

Při rozhodování o nákladech na zastoupení advokátem ve věcech tzv. formulářových žalob, kdy je právo na peněžní plnění vymáháno subjektem odlišným od původního věřitele, jehož zisk primárně tvoří paušálně stanovená náhrada nákladů řízení, je dána ospravedlnitelná okolnost pro aplikaci advokátního tarifu ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. věty první in fine. Postupuje-li takto obecný soud při výpočtu výše náhrady nákladů za zastupování advokátem a svůj postup náležitě odůvodní, nejedná se o porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne „mechanicky“: naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).

Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž stále vychází ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout.

Ústavní soud musel přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů formou nálezu, neboť v řízeních o tzv. bagatelní věci stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje jiný orgán, který by tak mohl závazným způsobem učinit. V takovém řízení, jež je zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny.

I. ÚS 3923/11