K jednostrannému závazku dlužníka k zaplacení smluvní pokuty

I. Smluvní pokutu pro případ prodlení dlužníka s vrácením půjčky věřiteli lze platně sjednat jen písemnou dohodou uzavřenou účastníky smlouvy o půjčce (tj. věřitelem a dlužníkem). Předpoklad písemné formy je výslovně zakotven v ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. a požadavek dohody (tj. vícestranného právního úkonu) vyplývá z dikce ustanovení § 554 odst. 1 („sjednají-li strany …“); jednostranný písemný závazek dlužníka nepostačuje.

II. Občanský zákoník vychází z principu bezformálnosti právních úkonů, tzn. že právní úkon může být učiněn výslovně (ústně, písemně, posunkovou řečí) i konkludentně, nevzbuzuje-li pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na právní jistotu subjektů i na ochranu třetích osob však přímo zákon požaduje písemnou formu určitých právních úkonů. Nedodržení zákonem stanovené formy právního úkonu stíhá občanský zákoník v ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatností, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Kromě toho dává občanský zákoník možnost subjektům určit formu právního úkonu jejich dohodou. Tato možnost však může směřovat pouze ke zpřísnění formy právního úkonu stanovené zákonem (na písemnou formu nebo ještě přísnější formu úředního zápisu).

Z uvedeného vyplývá, že úvaha dovolatele o možnosti dohodnout se na ústní podobě ujednání o smluvní pokutě, pro které je zákonem předepsána písemná forma, není správná.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 15/2012